Jakub „boubaque“ Maruš

Kdysi dávno, na základní škole, jsem objevil gamebook Labyrint smrti, a od té doby jsem byl ztracený. Jen co jsme s kamarádem pochopili, že dobrodružství podobné gamebooku můžeme přichystat kamarádům sami, strávili jsme několik (desítek) odpolední společným vymýšlením tajuplného ostrova plného příšer a nebezpečí. Ke skutečným RPG jsem se ale dostal až na střední, kolem přelomu tisíciletí a pár let nato jsem objevil fórum plné podobných nadšenců. S nimi jsem měl možnost objevit a vyzkoušet plno známých i méně známých RPG, na tvorbě několika z nich se i podílet a prozkoumávat různé styly hraní. A taky třeba nakouknout ke komornímu larpu a dalším příbuzným rolovým hrám. A díky tomu všemu jsem se dostal i jako vypravěč na Gamecon a za ty roky jsem organizátory a snad ani hráče ještě neomrzel.

Na hrách mám rád spolupráci všech u stolu, znamená to, že moje příprava je spíš volnější a snažím se chytat toho, co do hry vkládají hráči. A na základě tvořit příběh. U klasičtějších her je pro mě důležité vyprávění příběhu a kostkami občas za sezení hodíme sotva třikrát. Ve hrách, které ale pravidla používají k posouvání příběhu (nejen vyhodnocení činností postav), naopak využívám herní mechanismy rád právě proto, že vedou k zajímavým, dramatickým posunům v příběhu.