Jan „Lamerof“ Nezbeda
Jsem velký hráč malých her.
U mě nenajdete hořící Londýn, světovou válku ani invazní vojska Faerie.
U mě najdete příběhy obyčejných, "malých" lidí. Lidí jako jste vy. Lidí, u kterých by nikoho ani ve snu nenapadlo, že mohou změnit svět.
Nechci po vás, abyste hráli moje dobrodružství, chci, abyste mě vtáhli do toho svého.
Protože i malé dobrodružství může znamenat velkou zábavu.
#
#
(čt-od+pá-rá) Řada nešťastných příhod
Frau Berger s neskrývanou skepsí hleděla na dva gnómy a jejich podivné brýle, jimiž prohlíželi okolí. Znovu manželovi zdůraznila, že je nesmysl, aby ho chtěl zabít poltergeist.
Korektura 2024
I přes to teď pozorovala, jak se dvě postavy přespolních lovců duchů prochází po sídle rodu Bergerů, kvákají nesmysly a loudí z jejího manžela další a další peníze.
„No ano, ano, zde vidím změnu v polyenergetické rovině, Herr Berger, mé krystaly hovoří jasně. Zde jistě stála ještě před chvílí zlá pomstychtivá entita.“
Až na to, že sis spletl rohy, před chvílí jsi to samé říkal o rohu protějším, pomyslela si Frau Berger a z úst jí vylétl přidušený posměšek.
K její smůle ho ale slyšel její manžel. Celý brunátný dojel na kolečkovém křesle až k ní, a kdyby mohl, vstal by z něj, aby se jí mohl podívat do očí.
„Já nejsem blázen! Nevidíš? Dveře se samy zamykají, podlomila se mi židle, do jídla kdosi přidal jed, takže jsem zvracel celou noc! Někdo mě chce zabít!“
Šílený výraz v mužově obličeji obměkčil milující, leč unavenou ženu jen na pár vteřin. Poté její pohled opět sklouzl na dva lapiduchy a její hrdost se opět vzedmula.
„Ne, drahý. Nikdo tě zabít nechce. A pokud ano, je to pěkný amatér.“
V tu chvíli se ozval skřípavý zvuk a velký křišťálový lustr dopadl přesně tam, odkud Herr Berger před pár vteřinami odjel.
(pá-ve+so-od) Svatokrádež
Azyl, azyl! Skřehotavý hlas se rozlehl stěnami kostela a otec Petr vyskočil na nohy. K oltáři se řítil otrhaný skřet pronásledovaný davem. Zastavili až před nataženou rukou kněze.
Korektura 2024
Otec Petr již poněkolikáté přepočítal zlatavé lístky zdobící závěs zpovědnice, zatímco místní drbna tetka Kateřina profesionálně navazovala jednu polosmyšlenou historku na druhou, aniž by dávala představenému jakýkoli prostor pro přerušení nekonečného toku slov. Podobných historek již otec Petr slyšel více, než je hvězd na nebi. O sousedce, která zcela určitě provozuje zakázané čarodějné řemeslo, neboť svádí muže široko daleko, o skřetech, jež kradou, vraždí a minulý týden dokonce způsobili zatmění slunce, o letošní vydařené slavnosti na počest svatého Václava, patrona zemí Českých, jež jistě přinesou prosperitu a bohatství každé poslušné ovečce, kterou tetka Kateřina rozhodně je…
Ta stará rašple neměla sebemenší ponětí, jak dobře se jí v tomto maloměstě blízko Prahy žije. Jinde strádají, žijí od výplaty k výplatě a Pán na ně již zanevřel. Ale zde? Před několika dny zde byl samotný arcibiskup pražský! Boleslav je klidné, mírumilovné…
„Azyl, azyl!“ Skřehotavý hlas se rozlehl stěnami svatostánku a otec Petr vyskočil na nohy, nechav tetku Kateřinu za sebou.
Vyšel rázným krokem ven a pohlédl na hlavní uličku. K oltáři se řítil špinavý otrhaný skřet, co mu jen jeho malé nohy dovolovaly. Zastavil se až před nataženou rukou otce Petra.
„Máme tu jistá pravidla, Tuku. Do kostela mají skřeti vstup zakázán.“
Pohled na rozzuřený dav vtrhnuvši do chrámu páně nicméně otce Petra donutil postavit se mezi špinavého pobudu a nenávist, pro niž v kostele nebylo místo.
Pohledem vyzval Martina, prvního z rozzuřených, aby mu sdělil odpověď na nevyřčenou otázku. Martin mávnutím ruky zklidnil rozzuřený dav a ukázal kamsi nad hlavu kněze. Otec Petr se otočil směrem, kterým ukazoval vyzáblý prst dělníka, a z úst mu vyšlo pouze:
„Dobrý Bože…“