Pánové jeskyně
|
Jako malý jsem díky svým rodičům, dlouhotrvajícím hráčům dračího doupěte, nahlédl do tohoto kouzelného světa, kde můžu být co chci a jak chci. Kromě toho být hráčem… :-) Jako školák jsem byl svým kamarádům vždy vypravěčem, a tak nějak se mě to chytlo. Díkybohu jsem postupem času narazil na lidi, kteří se jali pánování za mě a jak díky nim, tak i díky zvídavosti mé vlastní jsem vyzkoušel některé další systémy jako Příběhy Impéria, Dračí Doupě 2, Hrdinové Fantasy. Rád hraju hry a poslouchám hudbu. O to víc mám rád, když můžu poslouchat dobrou hudbu v kvalitní hře, kde ještě prožívám nějaký zajímavý příběh. Což je jeden z důvodů proč se mi tak líbil Planescape: Torment, který mě přivedl na cestu, kde dobrý příběh je ten, kde není vše černobílé a nejsou vyloženě dobré postavy.
Mám rád, když se hráč sžije s postavou. Hodně využívám roleplay a užívám si ho, protože to je podle mě to nejzajímavější – zahrát svoji postavu, svůj příběh a vytvořit nezapomenutelné situace. Nečekejte ode mě vehementní házení kostkama na každou prkotinu, nemám to rád a často mi přijde lepší originální nápad než hod na „získání důvěry“ nepodpořený jakýmkoliv mluveným projevem. Ale abych vás utěšil – určitě si na něco hodíme. Na páku v hospodě, kde chcete získat uznání barbara, který se zná s důležitými lidmi. Na to, kolik piv oproti němu vypijte v pivním souboji… To že on bude pít šestnáctky a vy jen desítky ale bude už výsledek vaší práce :-) Oceňuji myšlení „out of the box“, kde na mě hráči vyzrají a přechytračí mě v mé vlastní hře triviálním způsobem, na který bych v životě nepřišel. Budu se snažit, aby hra bavila jak vás, tak mě. Na závěr bych rád řekl, že i špatné řešení je řešení a každá situace má své pro a proti a může vést k zajímavému výsledku. Ne všichni, kdo bloudí jsou ztraceni.
Začátky dračího doupěte spadají ke konci komunismu u nás. Knihkupectví u Sovy se stalo baštou všech milovníků fantasy a sci-fi na Hradišťsku a já nebyl výjimkou. Domlouvali jsme se s kámoši a hráli Dračí doupě, Magic the Gathering, kupovali a četli Tolkiena, Eddingse, Feista, Sapkowského, Zelazneho, prostě co se objevovalo na pultech. A z té doby mi taky zůstala má přezdívka. Tu jsem používal jak při DrDu, tak i DrDu naživo nebo na devárnách. Postupně se vystřídali spoluhráči, trochu i herní styly a preference, ale dračák u mě zůstal číslo jedna, jen se z hráče postupně vykrystalizoval PJ. Jen Gamecon se mi dlouho vyhýbal. Před lety jsme se ale konečně sebrali, přijeli, dostali se do finále a pak se nechal naverbovat mezi PJe :-).
Motto DrD, které ctím je, že dobrý dračák je takový, kdy se baví PJ i družina. PJ není od toho, aby družině dobrodružství znepříjemnil nebo ji hromadně nebo postupně vyvraždil (pokud mu ovšem nedají sami příležitost ;-) ). Důraz při hraní je určitě nasnadě – dobrý a nenucený roleplaying, atmosféra, odvíjející se podle situace při hraní. Ať už je dobrodružství zaměřené na boj, přemýšlení, nebo ideálně všechny aspekty hry, vždy je možné si to patřičně užít. A vzhledem k tomu, že náhodu ve hře považuju a snažím se brát spíše okrajově, je vždy lepší si svou postavu zahrát, než jen zaházet. Proto i pravidla beru spíš jako mantinely.
Dračák hraju už asi od 12 let, kdy mě k němu přivedl kamarád z léčebny. Speleoterapické, ne proti-alkoholové. ;-) Dlouhé roky jsem pak PJoval kamarádům u nás, v malebném městečku na jižní Moravě. Měl jsem možnost PJovat různé skupiny různých lidí včetně turnajů na GameConu; s několika přestávkami jezdím na GC jako PJ od roku 2018. Dračák a RPG jsou pro mě velmi důležitá. Poslední dobou maximum mé volnočasové kreativity padá právě na tvorbu dobrodružství v různých RPG systémech. Takový únik do jiného světa je něco, bez čeho bych se neobešel. A protože jsem především vypravěč, chybělo by mi interaktivní publikum. Profesně jsem lektorem anglického jazyka, takže mám zkušenosti s prací s lidmi, vyprávěním a vysvětlováním. Mám za sebou x larpů a nějaké to amatérské divadlo – roleplaying mě velmi baví a považuji ho za jednu z nejdůležitějších složek hraní Drd.
Dračák se hraje proto, aby se všichni bavili. Na prvním místě jsou pro mě ale hráči; já se bavím jen, pokud se baví oni. Neplatí to ale nutně pro postavy, které kolikrát mohou trpět, zatímco si to hráči užívají. Důležitý je pro mě příběh; radši než kostkovou válku mám kvalitní roleplaying. Při hře rád pouštím tematickou hudbu pro doplnění atmosféry a docela umím měnit hlas a způsob řeči tak, abych od sebe i zvukově a nářečně oddělil jednotlivé postavy. Jsem zvyklý, že pokud dopředu vymyslím pět východisek dané herní situace, hráči přijdou na to sedmé. Jsem tedy zvyklý pružně reagovat na netradiční hráčská řešení problémů a umím se jim přizpůsobit. Rád v mnohém vyjdu vstříc, ale umím být i neoblomný, pokud mám pocit, že je to nutné. Pravidla jako taková jsou pro mě berlou a nástrojem k použití, ne písmem svatým. Radši tedy použiju selský rozum a s hráči se domluvím, než abychom strávili hodinu listováním příručkami. Vtip ve hře vítám, a budou-li si to hráči přát, můžeme k dobrodružství přistupovat tak komediálně, jak jen je jim libo. Ale umím hrát i naprosto na vážno. Stačí říct. ;)
S DrD jsem se seznámil již před více než 20 lety na základní škole (1996). První hraní nebylo nic moc. Šlo jen o počty mrtvých, množství zlaťáků v torně a získávání expů. Přerod do hraní skutečného RPG nastal až na gymnáziu a vrchol přišel s vysokou.
V naší družině jsem většinou hrál PJe a to dobrovolně:-) Na GameCon jsme se podívali s hráči teprve v roce 2009. Potvrdili jsme přísloví, že štěstí přeje začátečníkům, a mistrovství vyhráli. Účast na mistrovstí byla pro nás obrovskou školou a své hraní jsme obohatili. V roce 2010 jsme byli taktéž velmi úspěšní a tak jsem si řekl, proč to nezkusit z druhé strany. Naplno jsem se zapojil mezi PJe až v roce 2012, kdy jsem se spolupodílel na třetí části dobrodružství, které připravoval Dodo. Dobrodružství z roku 2013 a 2015 vzešla z mé hlavy – najdete je na stránkách GameConu – a podle nich si asi uděláte nejlepší obrázek, jaký styl hraní mám rád. Poslední změnou je rok 2014, kdy jsem po Jarikovi převzal po skončení GameConu otěže vedení linie mDrD.
Na hraní DrD mě baví především aktivní roleplaying jak hráčů, tak PJe. S dobrým roleplayingem přichází ta správná atmosféra a zážitek, na který se rádo vzpomíná. Pravidla DrD nejsou dokonalá, a tak na nich příliš nelpím. Co ocením u každé družiny je připravenost, dobrá komunikace a již zmíněný roleplaying.
K Dračímu doupěti jsem se poprvé dostal na konci 90. let a byly doby, kdy jsme hraním Dračáku dokázali strávit 16 hodin denně po dobu celých letních prázdnin. Na GameCon jsem se poprvé jako hráč vydal v roce 2005 a od té doby jsem nevynechal jediný ročník. Můj zájem se od DrD postupně přesouval spíš k jiným RPG a larpům, ale Mistrovství v DrD jsem si nenechal ujít nikdy. V roce 2015 se ho pak naší družině konečně podařilo vyhrát a po neúspěšné obhajobě jsem si řekl, že je načase vyzkoušet si tenhle turnaj z pozice PJe. Jinak jsem vystudoval žurnalistiku a politologii a pracuji jako editor v regionálních Denících v Pardubickém kraji.
Mám rád dobrodružství s propracovaným příběhem, která se odehrávají v reálně vyhlížejícím světě, kde jsou nestvůry a magie tím správným „kořením“. Baví mě také, když se při hraní podaří vytvořit pořádná atmosféra – v naší družince se nám ovšem právě tohkle příliš nedařilo. Zato jsme se však při hraní královsky bavili, což nedostatek atmosféry bohatě vynahradilo. U hráčů uvítám kvalitní roleplaying – vždycky je přece zábavnější otravné CPčko překecat než zabít. Pravidla by měla být jen rámcem pro hru, nikdy nebudu trestat dobré nápady hráčů jen proto, že jim na kostkách nepadla ta správná čísla.
Jsem ujetý vyznavač nekorektního humoru, improvizátor a snící střelec, který vždy trefí to na co nemířil, ale nikdy nemine. V hlavě mám spoustu příběhů, představ a hlášek, bohužel většinou odkazují na Červeného Trpaslíka nebo Járu Cimrmana. Kromě toho však nasávám z minulé i současné popkulturní knižní, filmové a seriálové zásoby co se do mě vejde, bohužel většinou jen v žánrech fantasy, sci-fi a krimi. Miluju pivo, medovinu, hry a golf.
Miluji invenci a bez mrknutí oka zvládnutý roleplay dialog. Mám rád, když věci dávají smysl, stačí na oko. Nemám rád, když se moc přemýšlí a taktizuje a diskutuje. ALE! Čím dál více miluji dobře připravené plány, u kterých se počítá se selháním. Hraj roli a budeš odměněn. Improvizuj a budeš odměněn. Překvap mě nějakým nápadem a budeš odměněn. Pobav mě a budeme se bavit všichni.
Příběhy jsem žil už od malička, a když jsem v roce 1992 zakopnul o možnost dát vyprávění a bezuzdné fantazii nějaká pravidla, celá ta věc s vyprávěním v mých očích o dost povýšila. Od těch dob jsem poznal desítky různých systémů RPG a s postupem času se ta záležitost s pravidly obrátila. Uvědomil jsem si, že to co mě na RPG opravdu baví je vyprávění příběhu. Příběh, kterému člověk rozumí, nemusí mít vyjádřen v číslech a formulích, aby si tím příběhem a svou rolí v něm byl jist, stačí přirozená intuice a prosté porozumění. RPG mohou přinášet podobné zážitky jako vyprávění u táborových ohňů či vyprávění pohádek před spaním. Dobrý příběh by měl být cestou na zkušenou, takovou cestou tam a zase zpátky, z které by se každý měl vrátit o nějakou tu nevšední zkušenost bohatší. Na GameCon jezdím od roku 1998 a do řad PJs jsem vstoupil v roce 2014. Mým povoláním je věda, plná přesných pravidel, proto je pro mě vyprávění skvělým odreagováním.
Mistrovství v DrD má svoje specifika, která je potřeba ctít. Přesto i při takové hře velmi ocením, pokud hráči spolupracují na tvorbě příběhu, atmosféry a daří se prožívat emoce adekvátní herní scéně. Také ocením, pokud se hráči nesnaží PJe „porazit“ a atmosféra nepřipomíná hru „Člověče, nezlob se“ (házení kostkou a mimoherní pokec o všem možném). Na pravidla hledím minimálně, hlavní je pro mě porozumění herní realitě, příběhové logice a správné a zajímavé hraní role postavy. Proto je pro mě důležité, když hráči při každé akci vysvětlí motivaci svých postav a čeho by chtěli dosáhnout a já se s nimi potom domluvím, jak to dopadlo. Ale pozor, pořád je to mDrD, prostoru pro to není zase tolik, jako při domácí hře.
Moje první RPG zkušenost byla ´Yrhedesovo oko´ od Andrzeje Sapkowského, byl rok 1996 a mě bylo jedenáct. Ačkoli systém byl naprosto elementární, princip společné tvorby příběhu vypravěčem a hráči si mě získal a stal se tak koníčkem, kterému se věnuji už přes dvacet let. Dračí doupě jsme objevili celkem záhy a na tři roky nám bohatě vystačilo na spousty příběhů a hodin zábavy. Jak jsem stárnul (a snad pomalu moudřel), začínal jsem si více a více uvědomovat nedostatky systému Dračího doupěte a proto bylo jen přirozené, že ho nakonec vystřídaly Shadowrun, D&D, GURPS, světy od White Wolfa… Na Gameconu jsem na mistrovství byl třikrát v letech 2001-2003, pak až po třinácti letech. Poslední zkušenost mě dovedla až do náruče tvůrců mistrovství, jejichž řady jsem velmi rád posílil. Mezitím jsem dělal vypravěče na šesti ročnících Tangrobu.
Jako gamemaster kladu důraz především na atmosféru a hráčskou volnost. Moje parketa jsou otevřené světy a briskní improvizace dle aktuální potřeby. Spíše než udržovat předem stanovenou linku příběhu dobrodružství je pro mě důležitější, aby hráči měli pocit, že jejich postavy svět, ve kterém existují, opravdu prožívají a ovlivňují. Jako GM tedy nejsem loutkoherec, spíše spoluhráč. Mám slabinu pro akční scény a často nechávám rozhodovat náhodu tak, abych i já – coby vypravěč – nevěděl, jak to vlastně dopadne.
Čtení zajímavých knížek, zvláště sci-fi a později i fantasy mě bavilo od doby, co jsem se naučil číst. A od čtení fantasy literatury je k jejímu hraní kousek. Dračí doupě jsme začali hrát se spolužáky na gymnáziu těsně po revoluci, právě vyšla druhá edice pravidel DrD a začala se šířit mezi studenty. Ze začátku jsme to hráli úplně špatně, kdo nahrabe víc zlaťáků a bodů zkušenosti :-) Pak nás to ale chytlo víc a začali jsme nejen přemýšlet o způsobu hry, ale také vydávat jeden z prvních a docela známých fanzinů – Šavlozubou veverku, což pokračovalo i na vysoké škole. Včetně prvních dřeváren … Zlaté časy, kdy se hrálo každý druhý víkend … Nejkrásnější je objevování světa, jeho a svých možností, zvláště když se tak děje při napínavém dobrodružství.
Mám rád dobrodružství atmosférická, ale sám jako pán jeskyně neumím hráče příliš strašit. Častěji se mi daří, aby hrala ubíhala pohodově a klidně. Pokud ale je družina schopná hrát roleplaying, rád se připojím a vložím do hry maximum. Velice mě baví dostávat družiny do obtížně řešitelných situací, nebo zdánlivě nesplnitelných a čekat, jak si poradí. Nesnáším lineární děj, ve kterém je definováno, co musí družina udělat a jak. V zájmu férového porovnání při mistrovství v DrD ale musí určitá míra „nalinkování příběhu“ být. Pravidla už dávno beru jako orientační pomůcku. Nesnažte se je obcházet – ukazují, jak svět funguje, ale nesmí být prvkem omezujícím kreativitu a nápaditost.
Někdy, když mi bylo asi 10 let přinesl můj kamarád pravidla dračího doupěte. Hráli jsme vždy o přestávkách a i po té jsme se scházeli po škole. Tato hra mě defakto dovedla ke čtení, převážně fantasy. Dračí doupě hraji až do teď, vyzkoušel jsem i mnoho jiných systémů a ačkoli mi některé příjdou lepší, DrD je pro mě stále srdcovka. Mohu říci, že nebýt her na hrdiny a mého následného nadšení pro fantasy, tak možná neodmaturuju z češtiny. Mimo to mám rád i počítačové hry, především RPG a strategie. Můžu tvrdit, že jsem vášnivý milovník počítačových her. Pokud ve svém volném čase se nevěnuji hraní ať už her na hrdiny nebo počítačových her, hodně rád cestuji. Především za historií a do různých historických center, kde se snažím načerpat tu dávnou minulost a inspiraci. Projel jsem skoro celou Evropu, kde jsem se snažil čerpat informace o různých kulturách, severských, antických apod. Co mám pak nejraději? Dobré pivo a partu přátel kolem sebe.
Při hraní nejvíce kladu důraz na atmosféru a snažím se v hráčích stimulovat stejné pocity jaké by měly mít postavy. Vedení hry mám rád spíše upovídané, než všemožné hody kostkou. Avšak kostkám se nevyhýbám a vím, že v dračím doupěti mají své místo. Většinou se pravidly snažím řídit, ovšem né všechny situace se pravidlově dají vyjádřit. U stolu mám rád když panuje dobrá nálada, avšak nerad, aby povolná atmosféra zasahovala do té herní. Nemám moc rád munchkiny a lidi, kteří ohýbají charakter svých postav. Líbí se mi postavy, které jsou uvěřitelné, mají své slabosti a silné stránky. Nevadí mi když si hráč udělá silnou postavu a snaží se z ní hodně vytlačit, ale hlavně musí být věrohodná a né až přehnaná.
Kdysi v dávnověku, když jsem studovala na vyšce, se vrátil kamarád z Ameriky a nadšeně nám líčil, že hráli hru na hrdiny. Nadchl nás a my začali hrát, bez pravidel, bez deníků, jen se dvěma kostkami a s dávkou fantazie. Bylo to skvělé. Pak nějakou dobu nic, až za pár let se přede mnou jeden žák zmínil o jakémsi dračím doupěti, zaujalo mě to a chtěla jsem vědět víc. A pak to bylo jasné, dračák je hra, která vychází z toho, na motivy čehož jsme kdysi začínali. A tak jsem začala hrát i pánovat, se svými dětmi, se svými žáky, s kamarády mých dětí. A přišel jeden z prvních GCů v Olomouci a pak další. Doma jsme hráli dva roky skoro každý víkend, od pátku do neděle. Pak jsem otevřela u nás ve městě kroužek Dračí doupě a začala dvakrát ročně organizovat LipCon – nyní hrajeme v systému DnD 5e. A přišly i další herní systémy a další pravidla. A další GCy a pak i role PJe na GC. Během karantény mi online hraní DnD „zachránilo zdravý rozum“ :-) A dnes? Stále pánuji a hraji.
Na dráčku mě baví hlavně roleplaying, atmosféra, vtip. Pravidla jsou sice potřebná, ale upřednostním odehrání či popis akce než striktní držení se pravidel. Vím sama jaké to je, když promyšlený plán skončí na špatně hozených kostkách.
Svá první pravidla DrD jsem dostal na vánoce roku 1992. Ze začátku jsem hledal dokonalé podzemí, potom dokonalá pravidla, potom dokonalý svět. V současné době jsem se na nějaké hledání dokonalosti vykašlal a hraju si jen tak. Na GameCon jezdím jako hráč od roku 1995, od roku 1999 jako PJ.
Autorsky jsem se podílel na Dračím doupěti Plus a na přestavbě DrD verze 1.5 na verzi 1.6, ale doufám, že si toho nikdo nevšiml. Také jsem porotcoval Spár Zlatého draka.
Mimo RPG se bavím hlavně fotografováním, a LARPy.
Snažím se hrát každé CP unikátně, budovat atmosféru a zvolna odkrývat příběh, Vycházím vstříc hráčům a jejich stylu hraní. Pravidla beru jen jako prostředek. Akce hraji raději spíše příběhově (řekněte mi, co chcete udělat, jak se na to připravíte, a já vám řeknu, jak to probíhalo a jak to dopadlo), namísto toho, abychom si dvacet minut všichni jenom házeli kostkama a počítali čísla. Chci, aby se hráči u hry bavili, k čemuž používám příběh, atmosféru a napětí, na úkor vtipnosti scén.
Od hráčů očekávám, že nebudou lpět na pravidlech, že se budou chovat v kontextu ke své situaci, že budou se mnou chtít spolupracovat (a nikoliv jen nad dobrodružstvím vyhrát), a ideálně i že budou hrát své postavy.
|
|