Největší festival nepočítačových her
|
Dračák hraju už asi od 12, kdy mě k němu kamarád přivedl v léčebně. Speleoterapické, ne proti-alkoholové; na to mám ještě čas. ;-) Dlouhé roky jsem pak PJoval kamarádům u nás, v malebném městečku jménem Podivín. Tady to málokdo ocení, ale vzhledem ke svému jihomoravskému původu umím hrát vidláky s velmi přesvědčivým nářečím (obzvlášť hráči z Čech se možná mají na co těšit). Ke hraní postav jako takovému jsem se příliš nedostal. Přesto moje první postava byla elfský kouzelník, a od té doby jsem na toto povolání tak nějak zatížený. Měj jsem možnost PJovat různé skupiny různých lidí a dračák je pro mě velmi důležitý. Nevím, kam bych moc jinam velntiloval kreativitu. Takový únik do jiného světa je něco, bez čeho bych se neobešel. A protože jsem především vypravěč, chybělo by mi interaktivní publikum. Profesně jsem učitelem anglického jazyka, takže mám zkušenosti s prací s lidmi, vyprávěním, vysvětlováním, a jsem docela obstojný extrovert, když je to potřeba (= umím se předvádět a jsem rád středem pozornosti). Mám za sebou x larpů a nějaké to amatérské divadlo -- roleplaying mě velmi baví a považuji ho za jednu z nejdůležitějších složek hraní Drd.
Dračák se hraje proto, aby se všichni bavili. Na prvním místě jsou pro mě ale hráči; já se bavím jen, pokud se baví oni. Neplatí to ale nutně pro postavy, které kolikrát mohou trpět, zatímco si to hráči užívají. Důležitý je pro mě příběh; radši než kostkovou válku mám kvalitní roleplaying. Při hře rád pouštím tematickou hudbu pro doplnění atmosféry a docela umím měnit hlas a způsob řeči tak, abych od sebe i zvukově a nářečně oddělil jednotlivé postavy. Jsem zvyklý, že pokud dopředu vymyslím pět východisek dané herní situace, hráči přijdou na to sedmé. Jsem tedy zvyklý pružně reagovat na netradiční hráčská řešení problémů a umím se jim přizpůsobit. Rád v mnohém vyjdu vstříc, ale umím být i neoblomný, pokud mám pocit, že je to nutné. Pravidla jako taková jsou pro mě berlou a nástrojem k použití, ne písmem svatým. Radši tedy použiju selský rozum a s hráči se domluvím, než abychom strávili hodinu listováním příručkami. Vtip ve hře vítám, a budou-li si to hráči přát, můžeme k dobrodružství přistupovat tak komediálně, jak jen je jim libo. Ale umím hrát i naprosto na vážno. Stačí říct. ;)
Můj první kontakt s DrD nastal, ještě když jsem byla dítkem předškolního věku a to když můj starší bratr dostal svá první pravidla (verze 1.1) a začal propadat fantazijním světům. Jako správná mladší sestra jsem do tohoto procesu chtěla být také mermomocí zapojena. Potřeba dělat to samé jako starší sourozenec se však časem vyvinula do upřímné lásky k RPG, která se následně rozšířila i mimo hranice Dračího doupětě do dalších světů a systémů. Od klasického (A)DnD přes Mouse Guard nebo Dread až k DCC, cestou potkávaje spoustu dalších… Mám vystudovanou Filmovou vědu v Brně, čímž se z části vysvětlují i mé další záliby jako dobré knihy, filmy a jídlo (zde bez souvislosti ke škole).
Z pozice PJ zastávám ten názor, že by hra měla být dělaná pro hráče. Proto se při hře bavím nejvíc, když se baví hráči a total party kill díky tomu nepovažuju za PJův úspěch. Co se pravidel týče, jsou pro mě jen okrajovou nutností, bez které by hra nemohla být hrou, nicméně jejich přesnou znalost, nebo doslovné citace, opravdu nepotřebuju. U skupiny jako celku oceňuju dobrou komunikaci a respektování příběhu. U každého z hráčů pak ráda vidím aktivitu, přičemž je mi v podstatě jedno, jestli se bude převážně zapojovat v rámci tvorby atmosféry, RP, nebo přísunem dobrých nápadů, anžto chápu, že každý má silné stránky jinde. Hlavně buďte aktivní a neřešte zbytečně mimoherní věci :)
S Dračím Doupětem a vlastně všemi roleplayovými styly jsem začal v 11 letech,kolem roku 1998, spolu se svými nejlepším přítelem Edhelem a našimi kamarády. Hltaly jsme fantasy knihy, dělali historický šerm, zajímaly se o mythologii a pohanské tradice. Tolkien byl naší modlou a starší zkušenější hráči pro nás byli bohy. Abych řekl pravdu, Tolkien byl modlou spíše pro Edhela – já měl svého vlastního tvůrce na piedestalu: Sapkovskeho. Zaklínač mi ukázal jak může vypadat tvrdá fantasy bez heroického patosu. styl který se mi líbí dodnes. V Uherském hradišti jsme měli omezené možnosti rozvoje a poznávání jiných stylů her, což se výrazně změnilo v Brně, kde nyní žiju. ..a také hraju. A nejen Drd, ale také deskovky, larpy a ochotnické divadlo.Gamecon je pro mě jednou z nejvyžších možných met, kterých může PJ v ČR dosáhnout. Byl jsem účasten několikrát jako hráč a nakonec se mi dostalo i té cti zařadit se mezi PJ.
Hru považuju za živý organismus, který roste a vyvíjí se a hráči jsou jejími životadárnými orgány. Jde o zábavu, tak se poďme bavit! Mám rád humor a nadsázku a dobrý role-play považuji za Alfu i Omegu Dračího Doupěte. Buďte Vaší postavou! Ukažte její kladné i záporné stránky. Ukažte, že to není jen plochý souhrn čísel načmáraný do tabulky a získáte u mě kladné body. ;-) Když se baví hráči, baví se i PJ. Nepatřím mezi školometské PJe, kteří by trvali na každé setině při výpočtu šplhu na zeď. Raději tvořím spolu s hráči komplexní příběh, který bude zároveň náročný i zábavný.
Začátky dračího doupěte spadají ke konci komunismu u nás. Knihkupectví u Sovy se stalo baštou všech milovníků fantasy a sci-fi na Hradišťsku a já nebyl výjimkou. Domlouvali jsme se s kámoši a hráli Dračí doupě, Magic the Gathering, kupovali a četli Tolkiena, Eddingse, Feista, Sapkowského, Zelazneho, prostě co se objevovalo na pultech. A z té doby mi taky zůstala má přezdívka. Tu jsem používal jak při DrDu, tak i DrDu naživo nebo na devárnách. Postupně se vystřídali spoluhráči, trochu i herní styly a preference, ale dračák u mě zůstal číslo jedna, jen se z hráče postupně vykrystalizoval PJ. Jen Gamecon se mi dlouho vyhýbal. Před lety jsme se ale konečně sebrali, přijeli, dostali se do finále a pak se nechal naverbovat mezi PJe :-).
Motto DrD, které ctím je, že dobrý dračák je takový, kdy se baví PJ i družina. PJ není od toho, aby družině dobrodružství znepříjemnil nebo ji hromadně nebo postupně vyvraždil (pokud mu ovšem nedají sami příležitost ;-) ). Důraz při hraní je určitě nasnadě – dobrý a nenucený roleplaying, atmosféra, odvíjející se podle situace při hraní. Ať už je dobrodružství zaměřené na boj, přemýšlení, nebo ideálně všechny aspekty hry, vždy je možné si to patřičně užít. A vzhledem k tomu, že náhodu ve hře považuju a snažím se brát spíše okrajově, je vždy lepší si svou postavu zahrát, než jen zaházet. Proto i pravidla beru spíš jako mantinely.
Pragmatický snílek, idealistický vypočítavec, smutný optimista. K DrD jsem se dostal, když jsem byl malý a malý díky tomu zůstal! Naštěstí! Na GameCon jsem poprvé dorazil někdy v hloubi minulého tisíciletí a stal se pro mě na dalších patnáct let malým smyslem života. Nejprve pro mě jakožto hráče a konzumenta, poté pro mého vnitřního vypravěče a nakonec pro organizátora a kuchaře obsahu. Těším se na svůj pot a vaši krev a slzy!
Pravidla hry jsou hranicemi světa, který stojí za to naplnit dramatem, vzrušením, smíchem a emocemi. Pravidla se překročit nedají, protože spojují dohromady předivo příběhu, ale dají se formovat zdravým rozumem. Mám rád dobrý a účelný roleplay, mám rád atmosféru, která hráče vtáhne do děje. A taky mám rád ten hutný a mrazící pocit odpovědnosti hráčů za životy vlastních postav a osud družiny, když ví, že vypravěč, snad spravedlivě, neodpouští.
S DrD jsem se seznámil již před více než 20 lety na základní škole (1996). První hraní nebylo nic moc. Šlo jen o počty mrtvých, množství zlaťáků v torně a získávání expů. Přerod do hraní skutečného RPG nastal až na gymnáziu a vrchol přišel s vysokou.
V naší družině jsem většinou hrál PJe a to dobrovolně:-) Na GameCon jsme se podívali s hráči teprve v roce 2009. Potvrdili jsme přísloví, že štěstí přeje začátečníkům, a mistrovství vyhráli. Účast na mistrovstí byla pro nás obrovskou školou a své hraní jsme obohatili. V roce 2010 jsme byli taktéž velmi úspěšní a tak jsem si řekl, proč to nezkusit z druhé strany. Naplno jsem se zapojil mezi PJe až v roce 2012, kdy jsem se spolupodílel na třetí části dobrodružství, které připravoval Dodo. Dobrodružství z roku 2013 a 2015 vzešla z mé hlavy – najdete je na stránkách GameConu – a podle nich si asi uděláte nejlepší obrázek, jaký styl hraní mám rád. Poslední změnou je rok 2014, kdy jsem po Jarikovi převzal po skončení GameConu otěže vedení linie mDrD.
Na hraní DrD mě baví především aktivní roleplaying jak hráčů, tak PJe. S dobrým roleplayingem přichází ta správná atmosféra a zážitek, na který se rádo vzpomíná. Pravidla DrD nejsou dokonalá, a tak na nich příliš nelpím. Co ocením u každé družiny je připravenost, dobrá komunikace a již zmíněný roleplaying.
K Dračímu doupěti jsem se poprvé dostal na konci 90. let a byly doby, kdy jsme hraním Dračáku dokázali strávit 16 hodin denně po dobu celých letních prázdnin. Na GameCon jsem se poprvé jako hráč vydal v roce 2005 a od té doby jsem nevynechal jediný ročník. Můj zájem se od DrD postupně přesouval spíš k jiným RPG a larpům, ale Mistrovství v DrD jsem si nenechal ujít nikdy. V roce 2015 se ho pak naší družině konečně podařilo vyhrát a po neúspěšné obhajobě jsem si řekl, že je načase vyzkoušet si tenhle turnaj z pozice PJe. Jinak jsem vystudoval žurnalistiku a politologii a pracuji jako editor v regionálních Denících v Pardubickém kraji.
Mám rád dobrodružství s propracovaným příběhem, která se odehrávají v reálně vyhlížejícím světě, kde jsou nestvůry a magie tím správným „kořením“. Baví mě také, když se při hraní podaří vytvořit pořádná atmosféra – v naší družince se nám ovšem právě tohkle příliš nedařilo. Zato jsme se však při hraní královsky bavili, což nedostatek atmosféry bohatě vynahradilo. U hráčů uvítám kvalitní roleplaying – vždycky je přece zábavnější otravné CPčko překecat než zabít. Pravidla by měla být jen rámcem pro hru, nikdy nebudu trestat dobré nápady hráčů jen proto, že jim na kostkách nepadla ta správná čísla.
Moje první RPG zkušenost byla ´Yrhedesovo oko´ od Andrzeje Sapkowského, byl rok 1996 a mě bylo jedenáct. Ačkoli systém byl naprosto elementární, princip společné tvorby příběhu vypravěčem a hráči si mě získal a stal se tak koníčkem, kterému se věnuji už přes dvacet let. Dračí doupě jsme objevili celkem záhy a na tři roky nám bohatě vystačilo na spousty příběhů a hodin zábavy. Jak jsem stárnul (a snad pomalu moudřel), začínal jsem si více a více uvědomovat nedostatky systému Dračího doupěte a proto bylo jen přirozené, že ho nakonec vystřídaly Shadowrun, D&D, GURPS, světy od White Wolfa… Na Gameconu jsem na mistrovství byl třikrát v letech 2001-2003, pak až po třinácti letech. Poslední zkušenost mě dovedla až do náruče tvůrců mistrovství, jejichž řady jsem velmi rád posílil. Mezitím jsem dělal vypravěče na šesti ročnících Tangrobu.
Jako gamemaster kladu důraz především na atmosféru a hráčskou volnost. Moje parketa jsou otevřené světy a briskní improvizace dle aktuální potřeby. Spíše než udržovat předem stanovenou linku příběhu dobrodružství je pro mě důležitější, aby hráči měli pocit, že jejich postavy svět, ve kterém existují, opravdu prožívají a ovlivňují. Jako GM tedy nejsem loutkoherec, spíše spoluhráč. Mám slabinu pro akční scény a často nechávám rozhodovat náhodu tak, abych i já – coby vypravěč – nevěděl, jak to vlastně dopadne.
Čtení zajímavých knížek, zvláště sci-fi a později i fantasy mě bavilo od doby, co jsem se naučil číst. A od čtení fantasy literatury je k jejímu hraní kousek. Dračí doupě jsme začali hrát se spolužáky na gymnáziu těsně po revoluci, právě vyšla druhá edice pravidel DrD a začala se šířit mezi studenty. Ze začátku jsme to hráli úplně špatně, kdo nahrabe víc zlaťáků a bodů zkušenosti :-) Pak nás to ale chytlo víc a začali jsme nejen přemýšlet o způsobu hry, ale také vydávat jeden z prvních a docela známých fanzinů – Šavlozubou veverku, což pokračovalo i na vysoké škole. Včetně prvních dřeváren … Zlaté časy, kdy se hrálo každý druhý víkend … Nejkrásnější je objevování světa, jeho a svých možností, zvláště když se tak děje při napínavém dobrodružství.
Mám rád dobrodružství atmosférická, ale sám jako pán jeskyně neumím hráče příliš strašit. Častěji se mi daří, aby hrala ubíhala pohodově a klidně. Pokud ale je družina schopná hrát roleplaying, rád se připojím a vložím do hry maximum. Velice mě baví dostávat družiny do obtížně řešitelných situací, nebo zdánlivě nesplnitelných a čekat, jak si poradí. Nesnáším lineární děj, ve kterém je definováno, co musí družina udělat a jak. V zájmu férového porovnání při mistrovství v DrD ale musí určitá míra „nalinkování příběhu“ být. Pravidla už dávno beru jako orientační pomůcku. Nesnažte se je obcházet – ukazují, jak svět funguje, ale nesmí být prvkem omezujícím kreativitu a nápaditost.
Dračí doupě jsem poznal snad kolem roku 2000. Na gameconu jsem byl několikrát jako hráč a od roku 2006 jezdím jako PJ.
Nejdůležitější je pro mě aby se hráči i já bavili. Je dobré když hráči vědí co jejich postavy umí, ale zároveň se nebráním jiným konstruktivním nápadům které nejsou v pravidly přímo podporovany. Roleplay pro mě do Dračího doupěte patří snad ještě víc než kostky a mám rád družiny které si jej užívají. Taky považuju za velice důležité aby družina fungovala jako team. Zvláště na gameconu kde je družina omezena časem není dobré když se 6 lidí neumí shodnout na dalším postupu.
Dračí doupě jsem poznal jako malý, někdy ve čtvrté třídě a od té doby mi přirostlo k srdci a se svou bujnou fantasií jsem se ihned upsal k osudnému postu vypravěče. Za ta léta hraní jsem vystřídal už ledacos hráčů, pravidel a žánrů vypravovaných her. Dokonce se mi podařilo si zarputile vymyslet vlastní pravidla, leč ta klasická mi stále nejsou cizí. Pokud tedy ve svém volném čase zrovna nesedím nad vypravěčskou přípravou dračího doupěte, rád popiji a pojím s přáteli, nebo si zaběhám po lese s pěnovým mečem na nějakém tom LARPu.
Ve hře dračího doupěte mám rád roleplay postav a jejich další rozvíjení. Jsem obdivovatelem epických a hrdinských chvil. Pro své hráče jsem znám především pro mít to srdce je nechat umřít, ale mít tu lítost jejich postav želet. Veškerá mimo-herní komunikace se omezuje maximálně na klasické vtípky. Ve hře kladu u hráčů naprostý důraz na přímou řeč postav a dodržování jejich charakteru. Nemám rád šťouraly v pravidlech a považuji za správné se řídit spíše zdravým rozumem. Mám rád detailně provedené charaktery postav a postavy netradiční obecně. Pokud budete skvěle hrát ukřičeného hobita, sice vás asi brzy přijde něco sníst, ale do té doby budete mou oblíbenou postavou..
Svá první pravidla jsem si koupil v roce 1992 z peněz brigády. První dobrodružství jsem odehrával v podzemí, kde jsem s kamarády začal objevovat jeho tajemství. Po třech letech jsme s partou odjeli na první mistroství v Dračím doupěti na Gamecon v Olomouci. Jak šel čas vyzkoušel jsem různé styly hraní, které byly možné v té době sehnat (např. Stín meče, Dandalion atd). Pomalu jsme začali přecházet dovednostním systémům jako byl např. Shadowrun. Nakonec kouzlo hraní se odehrává v tom, že se dá hrát skoro bez pravidel. Pravidla nám vymezovala jen hranice prostředí.
Snažím se předkládat hráčům atmosféru, tak že střídám styl hraní, ato jak v mluvení postav i v stylu. Nápady hráčů vkládám do děje aby se mohly co nejvíce rozvíjet jejich charaktery. Na pravidlech nelpím ,ale v okamžicích kdy hráči vymýšlejí něco komplikovaného, tak jim k tomu stanovím podmínky a následně i cílová čísla, která musí splnit. Proto mi vyhovují pravidla GURPSu
Příběhy jsem žil už od malička, a když jsem v roce 1992 zakopnul o možnost dát vyprávění a bezuzdné fantazii nějaká pravidla, celá ta věc s vyprávěním v mých očích o dost povýšila. Od těch dob jsem poznal desítky různých systémů RPG a s postupem času se ta záležitost s pravidly obrátila. Uvědomil jsem si, že to co mě na RPG opravdu baví je vyprávění příběhu. Příběh, kterému člověk rozumí, nemusí mít vyjádřen v číslech a formulích, aby si tím příběhem a svou rolí v něm byl jist, stačí přirozená intuice a prosté porozumění. RPG mohou přinášet podobné zážitky jako vyprávění u táborových ohňů či vyprávění pohádek před spaním. Dobrý příběh by měl být cestou na zkušenou, takovou cestou tam a zase zpátky, z které by se každý měl vrátit o nějakou tu nevšední zkušenost bohatší. Na GameCon jezdím od roku 1998 a do řad PJs jsem vstoupil v roce 2014. Mým povoláním je věda, plná přesných pravidel, proto je pro mě vyprávění skvělým odreagováním.
Mistrovství v DrD má svoje specifika, která je potřeba ctít. Přesto i při takové hře velmi ocením, pokud hráči spolupracují na tvorbě příběhu, atmosféry a daří se prožívat emoce adekvátní herní scéně. Také ocením, pokud se hráči nesnaží PJe „porazit“ a atmosféra nepřipomíná hru „Člověče, nezlob se“ (házení kostkou a mimoherní pokec o všem možném). Na pravidla hledím minimálně, hlavní je pro mě porozumění herní realitě, příběhové logice a správné a zajímavé hraní role postavy. Proto je pro mě důležité, když hráči při každé akci vysvětlí motivaci svých postav a čeho by chtěli dosáhnout a já se s nimi potom domluvím, jak to dopadlo. Ale pozor, pořád je to mDrD, prostoru pro to není zase tolik, jako při domácí hře.
|
|
