Vzděláváme hrou: S Josefem a Jakubem o hrách, které jsou víc než jen hry.

Josef Kundrát a Jakub Doleček je dvojice autorů, jež se asi čtyři roky zpátky vydali na poměrně trnitou cestu. Jejich cílem bylo proměnit nudné přednášky ve školních lavicích v akční a nadupanou zábavu při které se studenti navíc něco naučí. Daří se jim to? A jaký je zájem ze strany učitelů? Ptali jsme se na to, jak se tvoří takové hry, na situaci v Česku i zahraničí i mnoho dalšího.

Ahoj Jožko a Kubo. Na úvod bych vás rád zeptal, jak vás vůbec napadla myšlenka vzdělávat hrami?

Josef: Ke vzdělávacím hrám či spíše larpům (zkráceně edularpům) jsme se dostali jak slepí kouslím. Svět techniky Ostrava ve spolupráci s Moravskoslezským krajem otevíral novou interaktivní expozici pro školy z kraje, jejíž součásti měla být popularizace vědy interaktivní formou. Měl jsem možnost oslovit správné lidi na správných místech a tak jsme dostali šanci vytvořit první edularp. V té době a pořádně ani dnes neexistuje příliš mnoho lidí, kteří by se věnovali edularpům, takže nebylo moc z koho vybírat.

Jaké vzdělávací hry jste udělali? Jak konkrétně probíhají?

Jakub: Dnes už jich máme za sebou hromadu, ale jen těžko je lze obecně popsat – vždy je nějaká příprava, hra a reflexe. Pokud bych měl dát konkrétní příklad, zmíním třeba Odyseu Holy. To je naše vůbec první hra, kterou jsme dělali pro druhý stupeň ZŠ a SŠ. Odehrává se na porouchané vesmírné lodi, která se snaží dostat na planetu Zemi. Hned první problém, který musí vyřešit je opravit zdroj energie – a žáci tam skutečně staví funkční elektrický zdroj – Danielův (mokrý) článek, který pak zapojí a rozsvítí se žárovka jako znamení, že zdroj skutečně opravili. Nebo musí určit správný kurz lodi – dostanou tedy hvězdné mapy a musí spočítat pomocí Pythagorovy věty kam dále poletí. Takových úkolů je tam spousta.

Josef: Nejsou to jen úkoly, samozřejmě jsou zasazeny do příběhu – larpové části hry. V jedné části příběhu dojde ke zradě v posádce a následně se pak musí rozhodovat, zda-li si usadí na nehostinném Marsu či budou pokračovat dále na Zemi. Je celkem zajímavé pozorovat, jak ono rozhodování pojmou – některé skupiny to odehráli jako skutečný larp – překřikují se, hádají se, argumentují – některé prostě vyvolají hlasování a konec.

Jakub: Po hře přesně polovina uváděla, že by chtěli obsáhlejší a podrobněji popsané role a druhá polovina že by preferovali jen nastíněné role s větší volností. Osvědčilo se nám napsat do role dlouhodobý cíl postavy, kterého není možné ve hře dosáhnout a zdůraznili jsme, že na konci hry by měla být postava co nejblíže ke splnění tohoto cíle. Takový popis umožnil hráčům přistoupit k hraní po svém a zároveň definoval rámec, jak by měli jednat.

Z vašeho popisu to zní jako hra hodně náročná na produkci. Jak ji řešíte?

Josef: Měli jsme obrovské štěstí, že jsme Odysseu mohli dělat v bývalé energetické ústředně v areálu Dolních Vítkovic. Pracujeme hodně s netexem, světlem, hudbou, máme nějaké počítače. Není to nějak extrémně produkční hra, ale snažíme se, aby ta změna prostředí byla znát. Hudba a světlo obecně udělá hrozně moc.

Jakub: Snažíme se udělat hru maximálně imerzní, jak nám to téma a prostředky dovolí. Často však musíme sáhnout ke kompromisu a postupně zjišťujeme s jak málem dokážeme přeměnit obyčejnou školní třídu ve vesmírnou loď.

Kolik takových edularpů jste již uvedli? A jakou máte zpětnou vazbu od žáků a učitelů?

Josef: My ty hry mnohem více vymýšlíme, než uvádíme. Máme k ruce spoustu animátorů, který se následně ujmou jejich uvádění. Od prvního běhu se např. Odyssea uváděla snad více než 150x pro různé školy. To bychom sami nemohli zvládnout.

My se jim snažíme ukázat, kde a jak se konkrétně využívají a tím, že to zakomponujeme do larpu či nějakého příběhu, jsou obvykle nadšení se učit nové věci, protože je můžou ve hře přímo využít.

Jakub: Celkem naše hry hrálo něco přes dva, dva a půl tisíce žáků a studentů. Co ti žáci zmíní snad úplně pokaždé jako největší rozdíl proti klasické frontální výuce, že tady mohou dělat chyby. To se ve škole nesmí, za chybu je špatná známka. Při hře jim učitel neříká co a jak mají dělat, ale postupně na to přichází samostatně v rámci rozkrývání příběhu. Ocenili možnost kooperace, kdy skutečně jako kolektiv řeší jeden specifický problém a každý přispívá svými schopnostmi. Díky tomu se zapojují i žáci, kteří v hodinách nejsou vidět a spolužáci je tak vidí v novém světle. To má zásadní dopad na sociální dynamiku třídy.

Učitelé oceňují v podstatě to samé jako žáci. Často slýcháme, že si nedovedou představit jak něco podobného zrealizovat ve své škole i když by moc rádi. Chápu, že nemají čas a prostředky a o to lepší je, když jim přímo ve třídě ukážeme s jak málem se dá udělat zajímavá aktivita. Jejich zpětná vazba je někdy až neuvěřitelně nekritická, což je asi dáno tím, že edularp je pro ně něco úplně nového.

Jaké je tu prostředí pro vzdělávací hry? Jak reagují učitelé na to, že by měli hrát se svými žáky edularp? A jak to vše financujete?

Josef: To záleží vyloženě ředitel od ředitele. Někteří jsou otevření a nadšení, někteří jsou konzervativnější a chtějí žáky spíš v lavicích. Z čeho máme radost je vidět onen posun za ty tři roky. Dříve říkali např. „Zní to zajímavě, ale bojíme se / nemáme čas / neumíme na to vyhradit učitele“ či jiné důvody. Teď, když už jsme s tím trochu prorazili se i tento pohled mění a často do toho jdou s námi.

Co se týče financí, tak se snažíme najít nějaký model dlouhodobé udržitelnosti, ale to jen tak nepůjde. Do teď jsme financování z jednotlivých projektů – ať už z kraje, evropské unie nebo jiných institucí. Jednotlivé školy na to ale rozpočty nemají, oni nás platit nemůžou. Na dlouhodobou udržitelnost nemáme ani dostatek lidí. Teď je nás něco kolem patnácti – i kdyby nás bylo 10x víc než je nás teď, stále jsme schopni pokrýt jen cca 5% škol v naší dojezdové vzdálenosti.

Jakub: Množství látky, které je potřeba probrat je samo o sobě tak obrovské, že v běžné výuce si na larp učitel čas neudělá. V současnosti tedy uvádíme larpy v rámci různých projektových dnů a přijímacích a maturitních zkoušek. Někteří učitelé už ale projevili zájem o larp v rámci různých přírodovědných cvičení a seminářů. V takových hodinách má larp podle mě místo jako doplněk frontální výuky.

Peníze jsou kapitola sama pro sebe. V tuto chvíli to jinak než z projektů financovat nejde. Školy mají málo peněz a edu-larpy ještě nejsou tak známé aby na ně ochotně peníze vynakládali.

Pokud to jde ve Skandinávii, proč by to nešlo u nás? Proč nejde přijít za ministrem a říct „Máme tady super motivační doplněk ke klasické výuce, vyhraďte na to půl miliardy“? A jaká je situace v zahraničí s obdobným alternativním přístupem ke vzdělání?

Jakub: Co se týče naše zahraničí – Rusko, Maďarsko, atp. – tak jsou na tom podobně jako u nás. Zkoumají, co se s edularpy dá dělat, přijde jim to super, ale hledá si to svou cestu a jde to pomalu. Se Skandinávií se to velmi špatně srovnává. Ta změna je v celém jejich přístupu ke vzdělání. Na severu je učitel extrémně vážená a úplně jinak placená profese. Ve třídě má polovinu dětí a celé vzdělávání je otevřenější a méně svázané pravidly. Nechci tím hanit náš školský systém, který je, ve srovnání s jinými, na vynikající úrovni. To však neznamená, že ho není kam posouvat. Peníze by všechno nevyřešili a nevím jak by se na nás sami učitelé dívali, kdyby peníze co léta chybí jim, šly najednou nám.

Josef: Mluvili jsme třeba s Josefin Westborg a trochu si posteskli, že nemáme žádné akademické pozadí, výzkumy či žádná tvrdá data o tom, že edularpy ty studenty skutečně něco naučí a hlavně extrémně zatřepeme s jejich motivací k učení. Ona se na nás dívala nechápavým pohledem, protože oni žádné výzkumy nepotřebují. Každá škola má vyhrazený kus rozpočtu na tyto aktivity a je na nich, které si zvolí. Proto s tím mají tak extrémní úspěch.

Jak se vy sami stavíte k alternativnímu vzdělávání u nás? Vidíte jej spíše jako doplněk klasické výuky nebo jako plnohodnotnou cestu vzdělání?

Josef: Byl jsem teď na krátké návštěvě Osterskov Efterskole, což je dánská škola, o které panuje, že učí pouze larpem. Tak to ale není – oni mají klasickou frontální výuku, byť zasazenou do nějakého celistvého příběhu. Sedí v lavicích např. v kostýmu Harryho Pottera a učí se. To ani nelze dělat jinak – já jsem viděl všechny ty RVP a vzdělávací plány a larp je na učení strašně neefektivní, tolik znalostí by v daném časovém rámci nešlo naučit.

V čem má ale larp obrovskou sílu je validace těch znalostí – když je musí prakticky použít v reálných situacích. Zjistí, že nejsou k ničemu, že se reálně používají, celé učení se tak zatraktivní a lépe si je zapamatují. V celostátním srovnání pak mají žáci z Osterskovu o jeden stupeň lepší výsledky než z ostatních škol. Samozřejmě nelze s jistotou tvrdit, že je to dané jen výukou příběhem či larpem – Osterskov je soukromá škola placená rodiči, kteří více dbají na vzdělání svých dětí.

Kuba: Také je vhodné říct, že Osterskov je Efterskole. Což je dobrovolný, volitelný meziročník na lepší přípravu na střední školu a získání rozvinutějších znalostí. Takový institut v Česku vůbec nemáme, proto se larp ne až tak dobře vpasuje do klasické výuky. Frontální výuka je v současnoti nenahraditelná a larp se mi jeví jako skvělý doplněk, který navazuje tam, kde nestačí a zároveň se nesnaží o předání velkého objemu znalostí v co nejkratším čase.

Na konec bych se vás rád zeptal – jaký je váš obecný vztah k jiný hrám? Hrajete něco rádi nebo pravidelně?

Jakub: Já vlastně nejsem původně larper, ani dnes bych se neoznačil za typického larpera. Já hrál airsoft a divadlo a dostal se k larpu až později na vysoké. Do té doby jsem jen zprostředkovaně znal fantasy hry, našel jsem se v post-apu. Samozřejmě dodnes stále hraji – počítačové hry i deskovky, to jsou všechno super věci. Mám rád když mě hra něčím zaujme ať už vyprávěním, nebo herní mechanikou, rád zkouším různé formy i žánry. Jedna finská akademička z herních studií mi řekla: „Jak chceš zkoumat nebo dělat hry a nehrát je? To je jako kdyby jsi chtěl studovat literaturu nebo psát a nečetl knihy.“ To asi dosvědčuje, že hraní her má smysl, když si z nich člověk něco vezme a nějak ho obohatí a to včetně relaxace.

Josef: Já samozřejmě taky hraji rád a často, akorát jsem na ty hry náročnější. Když je celé ty roky tvořím, tak už rychle odhalím mechanismus, na kterém ta hra stojí a už mě nemá co překvapit. To mě pak nebaví. Třeba Dračí Doupě bych si hrozně rád zahrál, ale ten čas na to zoufale schází. Autor jedné vzdělávací knihy řekl: Hra by měla mít nějaký vzdělávací přesah. A vzdělání by mělo bavit.

Možná jsou nějaké věci, které jsem vynechal. A taktéž tušíte, že jsem se na něco záměrně nezeptal, protože vím, že děláte ještě nějaké další věci.

Josef i Jakub: Celou dobu jsme se bavili o edularpech, ale možná se hodí říct, že my se k nim dostali skrz náš první larp – Methancity. To je larp z dystopické budoucnosti, na kterém jsme zkoušeli strašné psycho věci. My jsme obecně hrozní psychopati, co se týká pokusu na lidech. Takže asi nejsme zrovna vhodní kandidáti na tvorbu edularpů :-)

A taky jsme chtěli říct, že tento rok opět organizujeme Frontu - airsoftovou larpovou bitvu z totalitního prostředí Methancity. A když kouknete na fotky, je to fakt nášup! Tak vzkaž čtenářům blogu, že jsou zváni.