19.–22. 7. 2018 v Pardubicích
Nejste přihlášeni na web
Přihlásit / registrovat / obnovit heslo

Mistrovství v DrD z pohledu vítězů

Družina Staří bratři, 25. srpna 2016

„Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno. Neboť již nežije nikdo, kdo by to pamatoval.“

Omyl. To co bylo, není ještě ztraceno. V opuštěných dračích doupatech ještě nevyčichla síra a na čepelích bastardích mečů ještě nezaschla všechna krev skřetů. Z mlhy dávnověku jsme se vynořili my, zapomenutí bijci, kteří jsme dosud nezapomněli na drsný zákon desetistěnky, ani na převeliká moudra předků (třeba že „kouzelník je chytrý a umí ovlivňovat druhé“ nebo že „zloděj je mrštný a umí se vloudit do přízně jiných lidí.“).

Přišli jsme z doby, kdy Dračí doupě kralovalo českým hrám na hrdiny a kdy se tak tyto hry ještě nazývaly a hrály se u stolu a ne u počítače. Přišli jsme z hlubin devadesátých let, z dob našeho mládí, kdy jsme v roce 1996 poprvé stanuli na stupních vítězů mistrovství ČR v DrD. Po dvaceti letech jsme se jako nikdy nestárnoucí nerdi pokusili znovu sáhnout na mistrovské zlato. A co čert nechtěl, podařilo se.

Rámec: Skupina zasloužilých otců, matek a jinak postižených lidí před čtyřicítkou, kteří se takhle pohromadě nějakou tu dekádu neviděli, se sjíždí na GameCon.

Kulisy: Čtvrtek večer, stůl. Na stole kostky, DrD deníky, tužky, papír. Kolem stolu členové družiny Staří Bratři.

„Střílím ji znova do nohy,“ říká lučan Strachkvas.

„Počkej, ne, co to děláš? Vždyť o ní nic nevíme, proč na ní střílíš?“ na to rozčileně goral Netřesk.

„Dělej, sundej ji, zase píská nějakej signál! Pídžeji, taky střílím,“ přidává se hraničář Jizva.

„Ozval se šramot a dusot ze dvou různých směrů, vidíte, že zleva na vás běží dva velcí chlapi s meči a zprava se řítí smoljan s palicí,“ oznamuje pídžejka nevzrušeně.*„

“Nasmažím do toho velkého s mečem všechny zelené blesky z havrana!„ vykřikuje kouzelník Čaromír.

“Neee, nedělej to, já mám z blesků panickou hrůzu!„ ječí Strachkvas.

“Já s tímhle teda nechci mít nic společného,„ prohlašuje válečník Netřesk. Blesky letí, Strachkvas pouští prak, hroutí se v hrůze na zem a sere si do gatí. Netřesk stojí opodál jako uražené Švýcarsko. Ze všech stran se na skupinku řítí nepřátelé.

“Beru luk a střílím Netřeska z metru dvakrát do hlavy, pídžeji,„ korunuje situaci Jizva.

Střih.

Kulisy: Pátek odpoledne. Jiný stůl, ale stejná družina. Kostky, deníky atd.

Poněkud vyklidněná družina sjíždí jeden hromadný souboj s nepřáteli. Trvá to nejmíň hodinu. “Ještě, že to až doteď byl jen trénink,„ říká Vojta/Jizva.

“Petře, zkus to tentokrát jinak a místo blesků si vezmi třeba dveřníka,„ nabádá skupina svého kumpána u večeře. “Nebudeš mít nutkání vyplácat všechnu manu hned při prvním souboji. Na špinavou práci tu máme přeci válečníky.„

“Tak jo, ale vezmu si ještě Montyho čardáš…„

Střih.

Kulisy: Pátek večer. Hororově vybavený pokoj na intru; všude černá látka, visící v cárech ze stropu. Lebky a strašidelné obrázky. Temná hudba. Za stolem sedí pídžej, družina před ním na postelích. Deníky, kostky atd.

Rozjíždíme se pomalu, jako špatně namazaný stroj. Ačkoliv žádný ze členů mazání předem nepodcenil. “Sakra, co to bylo?„ nechápe válečnice Božata po zmizení krakových dcer na každoročním setkání kmenových žreců. “Beztak to byly ty holky, kdo vyvolal ty příšery,„ suše konstatuje Čaromír. “No nic, máme práci, tak jdeme,„ popožene nás náš velitel, druid Boromír.

“Jste v chodbě. V dálce se zablýskne štít sluneční září, nebo je snad celý zlatý? Všude pach česneku. Tobě něco svírá hrdlo, nemůžeš dýchat. Ty padáš k zemi se sekerou v zádech… Cítíte jak vás opouštějí síly a umíráte.„ To přeci nemůže být pravda. To se nám jistě jen zdá…

Střih.

“Co je to ku… za příšeru, kostěnej bejk? V bludišti?„.

Celá družina sdílí Čaromírovo zděšení. Netřesk v hrůze poulí své jediné oko a z úst mu bezhlesně vychází slovo Indrik… po čase marných pokusů se s býkem vypořádat je všem jasné, že takovou horu kostí nebude možné zastavit a že tohle rozhodně nebude rovný souboj…

“Otevřeme v zemi dveřníka, pídžeji, válečníci ho tam nalákají, pak díru přeskočí, býk tam spadne, já dveřníka uvolním a zbytek družiny do něj bude tepat,„ vysvětluje Čaromír náš plán.

“Zase mi padla jednička, já už tu kostku zahodím,„ rozčiluje se Petr, když v jámě se zmítající Indrik vyrazil jeho Netřeskovi z rukou milovaný kovářský perlík a ten se zapletl běsovi do kostlivého těla.

“Moje Jitřenka!„ zoufale křičí Netřesk. “Skáču do jámy a snažím se z té hromady kostí palici vyrvat.„

“Co blbneš, vždyť tě udupe,„ říká Vojta.

“To mě nezajímá, skáču tam …„ Naštěstí to dobře dopadlo a plán vyšel. Ostražitá cesta do nitra skalního města. Co za nástrahy se tam ještě ukrývá?

*“Došli jste na rozcestí, kterým směrem se vydáte?„ *zvědavě se ptá vypravěč Lukáš a čeká jestli vyslovíme tu správnou odpověď.

“Abychom nezabloudili, tak postupujeme systematicky podle pravidla pravé ruky,„ vyhrkne Vojta. Jdeme sice dobrým směrem, leč na Lukášově tváři se zračí, že to nebyla ta pravá odpověď :-) Dcery se našly v srdci bludiště v kómatu, ale co s nimi?

Střih.

“Splň svůj slib… „ žádá přízračná dívka s rudými rty na nebezpečném kamenitém úbočí. Hrdinové se radí, kterou z možností zvolit a do uší se jim zarývá už mnohem intenzivněji.

“Splň svůj slib, splň svůj slib!„ Sesypávají se drobné kamínky a všem je jasné, že kamenitá lavina už je na krajíčku stržení.

“Jdu k ní a políbím ji…„ říká hraničář Jizva. Za nepatrnou cenu roku svých vzpomínek a jedné své úrovně nás tak dostává přes další překážku. Stoupáme na vrcholek hory. V dálce, na okraji propasti stojí šedivá postava. Jeden z chybějících žreců. Poryvy větru k nám donášejí slova smutku.

“Je to moje vina. Zavinil jsem to já.„ Při jednání s běsobijci se ale rozzáří a je to úplně jiný člověk. Po chvilce ale zase sklíčeně vykřikne: “Ta hudba! Ta hudba mě dohání k šílenství!„

Netřesk spouští na laně Strachkvase a ten nachází na skalním výčnělku kosti. Skrze jednu kost se prohání vítr a ta tak vyluzuje tklivou melodii. Hluboko dole pod sebou, jako by v ten moment Strachkvas zahlédl cestu vedoucí skrz kamenitou soutěsku…

Po překonání dalších překážek a průvodních peripetiích se koná další Rok na hoře Žár, kde se snad dozvíme, co dělat dál a jak probrat krakovy dcery.

Střih.

Kulisy: Sobota ráno. Společenská místnost na intru. Za stolem sedí jiný pídžej, v křeslech kolem ale stejná družina. Nutné DrD propriety, jako silná ranní káva, jsou samozřejmostí.

“Dědina na břehu říčky je naprosto vylidněná. Nikde ani živáčka,„ popisuje Morfin další scénu.

“Prozkoumáváme chalupy. Je tu nějaká známka toho, co se mohlo stát?„ ptá se Boromír.

“Přijde vám, jako by spící obyvatele něco odtáhlo z postelí do řeky.„

Jaký běs to může odnášet Vodjany do řeky? V další vesnici už bojujeme o holý život s utopenci a mlžná chapadla se nás snaží zatáhnout do vody. “Mlha, je to mlha. U Svaroga! Co je to za čáry?„ Rychle varovat poslední dědinu. Snad alespoň tam někdo přežil. Přípravy na bitvu. Přesunout obyvatele na blízký kopec? Na to je už pozdě. Smráká se.

“Co že jste udělali? Nedaleko, proti proudu řeky, jste vybudovali hráz a na její ochranu obětovali Svarogovi koníka?„ vyzvěděla od dědinčanů družina běsobijců. “Musíme jít zjistit, co se to děje,„ rozhoduje Boromír. Družina se shoduje na tom, že příčina celé téhle lapálie bude na hrázi.

“Nikam nejdu, nenechám tu ty nebohé dědinčany na pospas levotě,„ prohlašuje Netřesk. Pak se tedy rozdělíme… Z vody se plazí utopenci a snaží se hráz rozebrat kámen po kameni. Na vrcholu je ohnivý běs. Kopyta dopadají na těla utopenců a hlava nehlava je drtí v zuřivé obraně hráze. Nyní už je jasné, že jde o boj živlů proti lidské činnosti. Boj Svarogova ohně proti živlu vod.

“Otevírám dveřníka v hrázi a pokusíme se ji tak provalit,„ vysvětluje záměry Čaromír. Najednou se proti němu rozebíhá ohnivý oř. Sráží Božatu, která se mu pokouší zastoupit cestu. Na Jizvově tváři je vidět zoufalství.

“I kdybych do toho běsa vystřílel všechny šípy co mám, tak ho nezastavím,„ uvažuje v duchu. Na poslední chvíli vyhrkne: “Střílím Čaromíra do stehna, abych mu přerušil sesílání kouzla!„

Řeku jsme pak dveřníkem propustili na svobodu vedle nedobytné hráze a vodníka se nám podařilo přemluvit, že hráz později odstraníme. Dokonce se nám povedlo vyřešit i problém s jeho láskou, vodní nymfou!

Po řadě dalších nervy drásajících událostí se družina dostává na dosah ke Krakovi, snažícímu se napravit svůj dávný omyl.

Střih.

“Jste v chodbě. V dálce se zablýskne štít sluneční září, nebo je snad celý zlatý? Všude pach česneku…„ popisuje pídžej.

Běsobijci vstupují do chodby, ve které stojí Kazimírovi hraničáři. Všichni si vzpomenou na zlý sen, který končil jejich násilnou smrtí. Byla to jen noční můra, nebo nějaké proroctví? Končí tady, tak blízko od záchrany kmene, jejich cesta? Jde o čas. Za dveřmi na konci chodby se právě Krak chystá obětovat svou ženu, ale podle nesprávného rituálu. Oběť musí být vykonána, ale správný postup rituálu znají jen běsobijci.

“Musíme mluvit s krakem,„ říká Boromír.

“Co mu chcete? Krak nemá čas, nemůžete ho teď rušit,„ oponuje Kazimír. Jeho muži jsou podivně zamlklí, jejich ruce křečovitě svírají topory sekyr.

“Musíme mluvit s krakem, teď hned. Musíš nás pustit Kazimíre!„

“Nemůže být vyrušen. Proč bych vás měl pouštět? Co máte tak důležitého,„ ptá se znovu Kazimír a dál stojí běsobijcům v cestě.

Boromír sevře pevněji svou hůl, Jizva posune ruku blíž k jílci meče, Netřesk pohladí Jitřenku. Bratrovražedný boj je na spadnutí.

“Proč? Protože jestli chceš, aby nám všem ještě někdy v životě vysvitlo slunce nad hlavou, tak nás teď hned pustíš dovnitř!„ vloží se do vyjednávání malý lučan Strachkvas, kuchař, zvěd a skvělý vyjednavač.

Za dveřmi se Krak marně odhodlává podříznout hrdlo své milované ženě Zorje. Brána do Návy se už otevírá a Kostěj se těší do světa živých. Družina váhá, co teď. Kromě Boromíra.

“Beru rituální srp, skláním se k Zorje a podřezávám jí hrdlo„, klidně oznamuje náš charakterní velitel Boromír. Kostěj se tak ve společnosti Zorji/Morany odebírá zpět do Návy. Zatím.

Střih.

Kulisy: Neděle ráno. Stejná společenská místnost, stejná družina. Pidžejové jsou na nás tentokrát dva. Cítíme jak nám po zádech stéká studený pot.

“Takže se musíme rozdělit, jedna půlka do Návy, druhá do bludiště. Takže jak, intouši do Návy, drtiči do bludiště?„ klasifikuje členy družiny taktně Božata.

“Já nechci umřít. Já jdu taky do bludiště,„ prohlašuje Strachkvas a výmluvně dodává, jak bude v bludišti víc užitečný. Čekáme na příhodný čas v roce, zimní Kračun, abychom mohli rozdělení družiny a vstup do Návy provést. Boromír a Čaromír nakonec vstupují do Návy ve dvou, Netřesk, Strachkvas, Božata a Jizva se chystají do labyrintu. Rozdělení skupiny je provázeno dojemným loučením dvojčat hraničáře Čaroslava/Jizvy a kouzelníka Čaromíra.

“Brácha, to oko si nechám vyrvat já, tys byl stejně vždycky větší fešák,„ říká Jizva. Ve skutečnosti je to ale nevyhnutelné, neboť jak pravil Sýček, oko musí obětovat ten, jenž jde do bludiště a bude tak moci, v případě nouze, navázat kontakt s těmi v Návě.

Střih.

Šedivý svět Návy přivítal nové poutníky. Čaromír s Boromírem se snaží nalézt cestu v neznámé krajině, kterou putují stíny mrtvých a zlovolný Kostěj na ně pořádá svůj divoký hon. Už unikli nástrahám na ostrově rusalek, obelstili skalního strážce mostu. Už osvobodili Ljubu a Kášu a otevřeli tak brány jejich živlů v bludišti ve světě živých. Zastavili se až na úpatí skleněné hory, na jejímž vrcholu tuší poslední z krakových dcer. Na horu se ale nelze dostat. Mrtví poutníci, kteří se pokusí na horu vylézt, skončí v chřtánu dvou obrů. Jediná cesta nahoru, jak tajně vyzvěděli od obrů, je amulet z nehtů živých lidí. Kde ale sehnat nehty živých v Návě?

Zdá se, že jejich cesta končí a zkáza jejich kmene je na dosah. Když tu náhle, jakoby za skleněnou stěnou, uvidí obrazy svých přátel běsobijců. Dvojčata Čaroslav a Čaromír navázali spojení mezi světy živých a mrtvých. Neslyší se, pouze se vidí, dorozumívají se jen gesty a výrazy tváře. Není času nazbyt, spojení se každou chvíli ztratí. Běsobijci z Návy gestikulují, snaží se vyžádat si od živých družiníků jejich nehty. Život kmene visel na vlásku, ale podařilo se. Nehty živých se dostanou do Návy a tak mohou Boromír s Čaromírem vyrobit amulet. Cesta na skleněnou horu je možná, poslední brána vzdušného živlu je otevřena…

Střih.

“Jen blíž,„ říká ve vzduchu se vznášející ptačí běs. Mocně mává křídly, až všude okolo hrdinů poletuje listí. Poslušně k němu udělali krok. Krok k okraji propasti…

Netřesk si zakrývá uši a jako malé děcko vzdorovitě křičí: “Nic neslyším! Bla, bla, bla…„ Strachkvas náhle zvolá exorcismus, který mu kdysi prozradila kněžka pavoučího chrámu:

“Leť pryč, ty blbej ptáku!„

Vzdušný běs s nadávkami odlétá …

Střih.

Z chodeb zmaru a nářků se, bohužel bez Strachkvase, vrháme rovnou do náruče Kostěje Nesmrtelného. Konečně se zase setkáváme s Boromírem a Čaromírem, tedy svým způsobem. Aspoň si můžeme navzájem pomáhat v boji.

“Běží na tebe jeden běs,„ slyšíme jejich ‘návového’ pídžeje.

“Teleportuju se do toho druhého výklenku,„ stísněně mu na to odpovídá kouzelník.

“Sprintuji pryč od běsů, snažím se vyhnout boji,„ oznamuje druid Boromír.

“Za Kostějovým trůnem roste veliký strom a v jeho kořenech vidíte světlo, možná je tam schované to jeho srdce,„ říká náš ‘bludišťový’ pídžej.

“Schovávám meč, vyhlížím nejkratší cestu k tomu světlu a běžím. Nebudu se nikomu bránit,„ na to Božata.

“Poběžíme z obou stran a budeme ji krýt,„ oznamují unisono Jizva a Netřesk. Boromír a Čaromír bojují o svůj ne-život útěkem, protože v Návě se podle Sýčkovy rady nesmí postavit na odpor nikomu jinému, než samotnému Kostějovi. Božata běží. Jizva a Netřesk dělají, co můžou, aby zůstala co nejdéle naživu. U trůnu se chlapcům začíná o zábavu starat Morana, Kostějova milá, a vypadá to, že i Kostěj se chce přidat do pranice. Božata zapadá za trůn a zoufale tápe po svítící truhlici. V hodině dvanácté se na pomoc vrhá i náš nedávno zemřelý Strachkvas – bohužel Kostějovi. Téměř mrtvá Božata, ozdobená v boku zabodnutým Strachkvasovým nožem Sekáčkem se z posledních sil dostává do truhly.

Strašlivý pocit chladného kovu na krku. I přesto se zuřivě zakusuje do srdce Kostěje Nesmrtelného a komentuje to slovy “aaarrrghhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh!!!!!!„

Viteál Kostěje Nesmrtelného je zničen. Kouzelník Čaromír s druidem Boromírem se konečně mohou zapojit do boje. Společně udeří na Kostěje magií, podpořenou zoufalstvím a nenávistí. Kostěj se rozpadá na prach, jeho doupě na pomezí světů živých a mrtvých, se hroutí. Svět Návy mizí, živí se snaží přežít.

“Božatkóóó, nééé!„ křičí Netřesk a cáry své haleny se snaží zastavit Božatino krvácení z rány na krku. Popadne ji a i s Jizvou utíkají do bezpečí z bortící se místnosti. Jizva se v relativním bezpečí chodby labyrintu nad nebohou Božatou sklání a črtá nad ní léčivá znamení…

Střih.

Události dostaly překvapivě jiný spád, když si Kostěj přestal vyskakovat. Kmen byl zachráněn, živly se vrátily do rovnováhy a Kolovrat života Slověnů se pozvolna otáčí dál. Družina se sice rozpadla, ale její členové nalezli své štěstí. Jizva pověsil hraničářský meč i luk na hřebík a vzal si Ljubu (ostatně, co by jako jednooký lukostřelec měl dělat jiného :-) ).

Do běsobijeckého důchodu odešel i postarší goral Netřesk, který se také oženil a usadil. Zkrátka nepřišli ani mrtví družiníci Čaromír, Boromír a Strachkvas. Před svou cestou k Žáru a znovuzrození se v Návě na čas usadili; za místo odpočinku si vybrali ostrov rusalek.

Ale zlo nezmizelo a kmen je třeba chránit. Vyléčená Božata zůstala běsobijkou a začala dávat dohromady novou družinu neohrožených hrdinů. Ale to už je jiný příběh.

Sponzoři

Partneři