Tak (ne)jde čas – shrnutí příběhů LKD 2025

Vrchní komisař Harrington vystoupil z parovozu a pochmurně kývl na strážníka před vchodem do činžovního domu v okrajové městské čtvrti.

„Je uvnitř?“ zeptal se, ale odpověď již znal. Výraz hlídače hovořil za vše. Harrington nespěchal. Pomalým krokem vyrazil do šeré kamenné chodby a přemýšlel, co má na jejím konci říct. Vešel do otevřených dveří a rozhlédl se po nevelkém apartmánu. Jen na vteřinu spočinul jeho zrak na těle starého muže v potrhaném oblečení, než se přesunul k mladému seržantovi.

„Johne. Mrzí mě, že jste ho našel zrovna Vy.“

„To už k našemu povolání patří, komisaři.“ kývl mladík a podal Harringtonovi zapečetěný dopis.

„Tohle je jediná věc, kterou jsme u něj našli.“

Detektiv dopis rozlepil a začal číst:

Má nejdražší Jolene,
při psaní tohoto dopisu mne jímá stesk, neb nejste zde se mnou. Je toho tolik, co bych Vám chtěl vyprávět! A ještě víc bych Vám přál, abyste se mnou vše prožila. Snad tedy tento dopis poslouží jako nahlédnutí za závoj mé osobnosti, a poodhalí Vám další z příběhů mého života. Možná se Vám budou zdát neuvěřitelné, ale ujišťuji Vás, má věčná múzo, že vše z toho, co píšu níže, je pravda a nic než pravda.

Snad jste již někdy slyšela báji o Modrém oku – mocném artefaktu, jenž měl moc manipulovat s časem. Ta… tretka, stala se mou posedlostí, a v určitém životním období bych udělal cokoli, abych ji získal. Zkoušel jsem po ní pátrat, hledat její cestu ze starého Říma až do dnešních dní. Až profesor Messini mi ukázal cestu, a jen zázračným zásahem skupiny podivínů, se mi nepodařilo získat Oko pro sebe. Ještě teď slyším jejich smích smíšený s oslím hýkáním.
Můj druhý pokus Oko získat měl už mnohem větší šanci na úspěch. I přes pečlivé plánování jsem ale opět selhal. Má urputnost, ale oslovila mocné přátele v Nesmrtelných zemích Faerie, a ti mi přednesli nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout.

Ve svém předlouhém životě jsem se podíval i za Velkou louži. Působil jsem celkem dlouho v Kansasu jako obchodník. Vzhledem k mé nutkavé povaze řídit vše, včetně životů ostatních lidí, zapletl jsem se do řemesla nejpekelnějšího – do politiky. Až do posledních chvil jsem pevně věřil, že stojím na správné straně. Na straně, kdy my zůstaneme pány a sluhové sluhy. A zkoušel jsem přesvědčit své oponenty i obyčejný lid znovu a znovu. Až skupina z jižního kontinentu mi ukázala, jak moc jsem se mýlil. Ta rána po kulce bolí dodnes.

I tak světaznalý muž jako já, má svá temná tajemství. Jedním z nich byla má rodina, konkrétně má nebohá matka – budiž jí země lehká. Shánět kvalitní léčbu bylo stále těžší a těžší. Musel jsem, a tímto se k tomu svobodně a upřímně přiznávám, podvést několik sázkařů. Já vlastně ani nevím, jak se to mohlo tolik zamotat. Nezbývá mi než doufat, že nebohý Vana dožije v sanatoriu důstojně, a že mladinká Alice Turn-Taxis dosáhne slávy, jež jí plným právem náleží.

Snažil jsem se dokonce získat finance a významné další zdroje, konkrétně v Pařížských investičních podnicích s hazardem, karbanem i roulettou. Avšak marně jsem sháněl dobrovolníky, kteří by mi tehdy pomohli přemoci sám sebe, abych zaplatil výrobu světových kultistických míst, zpropojil je dráty, synchronizoval časomíry a provedl světově všeobjímající rituál… Takový, až by mne a všechny mé další já – ať už na kterémkoli konci světa či všech pěti kontinentů, zbavil schopností nestárnout, nebo cestovat v pláních časů, nebo vůbec magicky změnit své předchozí já.
Chtěl jsem zemřít. Tehdy jsem to myslel dost vážně, i přesto, že jsem vlastnil nejzábavnější i nejvykřičenější podniky Paříže v Montmartre – netoužil jsem bez Vás žít, a matce nemít možnost pomoci, … a to mi přispívala k veselejší náladě tamější múza z Faerie, krásná pařížská violoncellistka Ninon Vallières… Byla to ona – s citem pro časové posuny, kdo rozuměl mým hořkosladkým povídáním při večerních sklenkách červeného. Nepodařilo se mi na Vás však zapomenout, ani Vás nahradit. Nešlo to. Parta šílenců se mi snažila nejdříve spálit mé těžce budované a skupované majetky, aby se pak o pár let později jiní, jim v mnohém podobní, snažili přidat do skupiny mých společníků – kteří měli onen rituál vykonat – avšak vše zhatil nástup modernější techniky. O tom Vám povím snad příště, až se setkáme.

Mnohem horší a krvavější vzpomínky mám na revoltu, kterou zažehla nevýznamná upírka na jižním kontinentu. Její kult byl nepodstatný, ale měl velký potenciál, a proto jsem se jí, jakožto muž víry, musel zbavit. Netušil jsem, že mé odhodlání podnítí tolik nevinných duší k něčemu tak velkému, a že drobná mocenská potyčka vyústí v masakr. A jeho dopady byly tak obrovské, že jsem nakonec musel donutit Pedra Věčného, aby vrátil zemi karnevalů do našeho světa.

Nebudu lhát, má přenádherná múzo, ve svém předlouhém životě jsem si nadělal spoustu nepřátel. A nenávist, kterou jsem choval k rodu Beamontovců, mne pohltila na dlouhé roky. Soustředil jsem ji do svých vynálezů, a snažil se ji tak zadusit, nikdy mne však neopustila. Nehledě na smrtelný zásah, který jsem utrpěl při zúčtování, jsem se nehodlal vzdát. Věděl jsem, že když nebudu chtít, nikdy mě nikdo nenajde. To bych ovšem nesměl narazit na skupinu, která mne konfrontovala již několik let zpět, a hlavně, na jejich černého pantera, který odhalil mé krytí v klášteře. I tento souboj jsem, bohužel, prohrál.
Má zášť vůči rodu Beamontovců byla snad trochu zcestná, ale plukovník Colton si zasloužil zemřít plným právem! Paradoxně jsem při svých cestách za pomstou způsoboval více užitku než škody. Farmáři v okolí Kalkaty se měli několik let naprosto skvěle, a i díky jejich úrodě si můžeme vychutnat čaj o tolik lepší než v jiných zemích světa. A to jsem si chvíli myslel, že kvůli mé neomalenosti a pomstě (která však měla, alespoň v mé hlavě, šlechetný důvod) zmizí čaj ze světa úplně! Jen díky skupině z Itálie se tak nestalo, byť jejich dopravní prostředky byly poněkud zvláštní. Vesmírná moc, se kterou jsem si ale v podobě amuletu pohrával, a změny, jež jsem vytvořil, byly tak velké, že jsem ztratil velkou část svých sil, a mé oči se zavřely nadobro.

Když už jsme u té Itálie, vyprávěl jsem Vám, má milovaná, jak jsem pomocí Leviathana málem sjednotil Itálii? Nestalo se tak. Osud, ta mrcha proradná, vhodil mi do cesty další dobrodruhy, kteří mi mé plány zhatili. Naštěstí jsem nedlouho poté zjistil, kdo doopravdy jsem, a proč oplývám mocí, jež mi byla dána.

Můj život byl chaotický. Spousta věcí se udála jako mrknutím oka, jiné se táhly dlouhé roky, na některé příběhy si už ani nepamatuji. Ale jedno vím jistě: Dokud se znovu nesetkáme, mé srdce zůstane navždy s Vámi, má přenádherná múzo, má nejsvatější bohyně.

Kdekoli a kdykoli, navždy Váš
John A. Doe“

Komisař nevěřícně pročítal dopis znovu a znovu, a jen těžko hledal slova. Nakonec však papír složil zpět do obálky a podal ho svému podřízenému.
„Zajímavé čtení. Cesta za pomstou, tajemné artefakty, mizející čaj… Musím se vší úctou k Vašemu dědečkovi říct, Johne, že ten muž byl nejspíš blázen…“
„Ano, pane, to nejspíš byl.“ řekl John, s lehkým úsměvem schoval dopis do kapsy a upravil si límec uniformy tak, aby zakryl kabalistické tetování.