Není nic horšího u stolu, než nuda. Už nevíte, co byste vymysleli a točíte se v kruhu? Buďte si jistí, že v tu chvílí udělá PJ nějaký "bang!" :-) Hraní charakterů je fajn věc, ale na GC to berte s mírou - nezapomeňte na týmovou mysl i hraní.

Pravidla jsou důležitá, ale neměla by kazit příběh. Ale když nějaké poruší PJ, stejné by měl smět i hráč. Společný prožitek hry, když člověka mrazí nebo když přímo před sebou vidí to, co PJ či jiný hráč popisuje, je to nejlepší, co lze při hře zažít. Když to nebaví hráče, nebaví to ani mne. Ovšem vím, že všem se člověk nezavděčí a občas to ani není dobře.

Pravidla jsou důležitá, aby hra byla spravedlivá. Při jejich absenci by noví hráči neměli ponětí, co všechno můžou dělat, a někteří z těch zkušených by se snažili hrát si na bohy. A koneckonců, Gamecon je turnaj a ten musí být fér.

Jsem zlej. Pravidla znám nazpaměť i pozpátku. Mám dvě zlatý Deshiho pravidla. Když hráč usne, postava umře. Když umře jedna postava, umře celá družinka. Tak takhle jsem před dvaceti lety začínal. Od té doby si družiníci vypěstovali paranoiu. Naučili se jako družinka spolupracovat. Zvykli si, že mé hry jsou ve světě, který funguje na reálných základech. Přišli na to, že nejsou bohové. Zjistili, že tu nejsem od toho, abych je ničil, že to zvládnou bez problémů sami. Ale hlavně to vydrželi. A tak i díky nim jsem mohl třikrát na GC usednout na dračí trůn a říct si, že to zkusím z druhé strany.

Mám rád dobrodružství, která mají nějaký příběh; nezáleží na tom, jestli o něm postavy vědí nebo ne. Příběh je to, co mě při hraní vede a říká mi, jak řešit neočekávané situace. Mám konkrétní představu o tom, jak věci a prostředí vypadají a snažím se to hráčům také popsat, aby se ocitli ve stejném místě jako já.

Rád improvizuji a na pravidla moc nehledím - pokud jsou akce logické a dobře naplánované a nezradí náhoda (kostky), je vše v pořádku. Pokud ale hráči/postavy dělají chyby proti logice světa/příběhu, přichází trest; každá akce vyvolává zaslouženou reakci. Jestli máte rádi stejný styl hry, jsem váš muž (PJ).

Optimální hraní? Baví se družina i PJ. Ten opravdu nemá za úkol družinu zabít, ale ani jí chystat červený koberec k cíli hry, ale má být prostředkem, jak si ji užít a pobavit se. Pochopitelně každý má rád něco jiného – někdo preferuje pořádnou rubačku, jiný intrikování, další zase podzemí, v němž si není nikdo jistý, kde se skrývá past nebo nepřítel.

Preferuji, když pro hráče není postava jen pár čísel a text na papíře, ale dokáže se během dobrodružství oprostit od svého reálného já a postavu si opravdu zahraje. Stejně tak by ani družina neměla být sborem individualit, ale alespoň trochu spolupracujícím a fungujícím tělesem, ačkoli roleplaying dokáže přinést i do takových družin spoustu zajímavých a zábavných situací.

Pravidla jsou od toho, aby se dodržovaly a nastavují postavám určité hranice, ale dobrý roleplaying má u mě trochu větší váhu. Samozřejmě ale není možné pravidla ignorovat, to si hráči nemůžou dovolit v žádné hře.

Jako PJ mám špatné a snad i nějaké dobré vlastnosti.
Mezi ty špatné patří bezpochyby jistá dávka surovosti a tvrdosti, družinka ode mě nic nedostane zadarmo, a pokud udělá hloupost, tak trvám na tom, že si její důsledek musí vypít do poslední kapky. Naopak můžu nabídnout analytický pohled na dobrodružství, reálné řešení situací a (pevně doufám) zábavnou a vyrovnanou hru.

Na pravidlech nebazíruju, nebudu se hádat kvůli každému slovu nebo umístění čárky ve větě, ale uznávám, že pravidla jako nastavení mantinelů světa jsou pro hru důležitá.
Mám rád roleplay, ale ne přehnaný - nebudu vás nutit měnit hlas, poskakovat po pokoji a přehrávat do posledního pohybu scénku z nevěstince; věřím, že nejdůležitější část rolových her se odehrává v hráčově fantasii.

Hraní podle mě není o tom začít házet kostkami při nahazování postavy a pokračovat s tím až do jejího hrobu. Mnohem důležitější je tu postavu prožívat a užít si hru a příběh. Raději uvidím, když řešení vymyslíte než když zkusíte štěstí na kostkách. Pravidla pomáhají a dávají rámec ve kterém hrát. Nestojí ale za to každou chvilku v nich listovat a trávit více času čtením než hrou samotnou.

Ve hře je pro mě hodně důležitá atmosféra. Přiznám ale, že jsem spíše člověk pro zábavné a odlehčené hraní (nemyslím trapné nebo směšné) než pro temné horory. Důležité pro mě je, aby nás hra bavila všechny.

Jestli teda můžu navrhnout, zkuste se zapojit a vžít se trochu do své postavy. Nemusíte hned měnit hlasy a hrát ochotnické divadlo, ale myslím, že i vy si hru více užijete, když se místo prostého „Zajdu za hospodským a zeptám se ho…“ toho hospodského (PJ) opravdu sami zeptáte.

Na hraní DrD mě baví především aktivní roleplaying jak hráčů, tak PJ. S dobrým roleplayingem přichází ta správná atmosféra a zážitek, na který se rádo vzpomíná. Přílišné lpění na pravidlech dle mého názoru svazuje hráče v hraní a v nejhorším může pohřbít veškerou zábavu.

Jsem rad, když družinka spolupracuje (a nehraje jen jednotlivec). Když postavy nejsou plochá sada čísel.

Pravidla nám mohou hru pomoci vytvářet, tak proč je ignorovat.

Že se vám nedaří hrát vážně/vtipně? Nevadí. Mně často taky ne :)

Na dobře promyšlenou akci kde má každý jasně daný úkol je radost pohledět, stejně jako na družinu která neztrácí čas dlouhým rozmýšlením a jedná. Neplést s akčností amerických akčních filmů, úspěšnost (hráčů, nikoliv PJ ;-)) není dána počtem mrtvých.

Kvůli roleplayingu to přeci hrajeme, hráči si ještě po půl roce musí vybavit arogantního velitele gardy, kterému měli chuť rozbít hubu, nebo sklerotického staříka, kvůli kterému si museli střihnout aby vybrali, kdo se obětuje a promluví si s ním znovu. Stejně tak jsem rád, když umí i hráči vtisknout svým postavám nějaký charakter.

Pravidla jsou provazy v ringu a určují základy. Co je uvnitř je na nás. Pokud jsou hráč/ky ochotní mi zahrát jak se ke mně jako vězeňskému dozorci vilně přitulí a pak mě kopnou do koulí, nebudu to kazit házením kostek :-D Na druhou stranu ale odhazuji pravidla spíš výjimečně a všechno má své meze. Při běžných situacích si jejich dodržování hlídám, takže kouzlit na účet volaného vás nenechám a hraničářovo léčení je opravdu na dotyk a trvá tři kola.

Moje hraní jsou spíše jednotlivé scény než souvislý příběh, ten se skládá pomalu někde v pozadí. Atmosféru umím hlavně pozitivní, pokud si chcete pořádně užít hororové dobrodružství, najděte si někoho jiného. Ne že bych neuměl hráče deptat (to bych nemohl být PJ na Gameconu ;-) ale zkrátka radši slyším smích než zvuk kousaných nehtů. Koneckonců jsme se přišli hlavně pobavit, ne?

Dobrá atmosféra je pro mě při hraní DrD nejdůležitější. Vždy se jako vypravěč snažím, aby hráči se svými postavami příběh prožívali a ponořili se do děje. Hra musí být zábavná, se střídáním akce a uvolnění. Mám rád, když družina spolupracuje a dělí si úlohy. Dokážu ocenit, když hráči vědí, co si mohou ve světě DrD dovolit a co je nad jejich síly, i bez konzultace s pravidly.

Nejdůležitější je zábava takže vyvážená kombinace všeho. Na GameConu nejde vyžadovat tolik RP jako normálně (není na to tolik času) ale na určitých základech bych rád stavěl. Pravidla a čísla a statistiky pro mě obvykle nejsou nějak moc důležité, víc si vážím uvažování. Když hraje člověk dobře nepotřebuje statistiky.

Nejsem „lehký“ PJ ale myslím že pokud družina nedělá zásadní chyby hru se mnou si užije.

Mám rád, když má hra atmosféru, spád a všichni se dobře baví. Důležité je, když všichni byli na stejné vlně a věděli, co je cílem – dobře si zahrát. Podle mě PJ není nepřítel postav, ale zastupuje okolní svět, se kterým hráči přichází do styku. Což ale neznamená, že se okolní svět nepokusí postavy sprovodit ze světa.:)
Pravidla jsou důležitá a je potřeba je respektovat, ale hra není o pravidlech. Zastávám fér přístup jak k vlastním postavám a CP, takže to, co může udělat jedna strana, smí udělat i druhá. Cílem je si zahrát, ne se naučit pravidla nazpaměť a hledat v nich skulinku jak vyrobit široký meč 13/+3.

Jak jsem nastínil v číselné škále, nejdůležitější je pro mne hratelnost. Hraní dobrodružství beru jako zábavu pro hráče. Nevadí, když se družina zatoulá, nebo pokud má ztráty. Důležité je, aby hráči měli ze hry dobrý pocit. O tom přece Dračí doupě je.